Never lose your hope. Life without dreams and hope is nothing.
A užívej života na plný koule!


Základní a důležité věci zde #Rozcestník

Svátky:

...Do konce prázdnin zbývá 62 dní
...Do Vánoc zbývá 173 dní
______________________________________

Etapa 1------Etapa 2
#Aktivita na bodu mrazu

Someone inside

24. prosince 2016 v 18:17 |  DĚSIVÉ příběhy
Crrrr. Crrrr. Crrrr.
Tomáš se probudil. Lehce se protáhl a se zívnutím se podíval na budík. Dvanáct hodin. Dvanáct hodin. Půlnoc. Podivil se. Nepamatoval si, že by někdy nastavoval budík na dvanáct hodin. No, ale řekl si jen že to nejspíš byla jen nějaká chyba, možná zkrat a zase se zachumlal do svojí teplé postele.
Po chvíli ho ale probudil skřípající zvuk, jako když někdo pomalu otvírá dveře. Tomáš se rychle posadil a pohlédl na dveře do svého pokoje. V domě totiž bydlel sám. Oddechl si. Byly zavřené. Pomyslel si, že se mu to jen zdálo a zase si lehl. Jak ale dolehával, koutkem oka zahlédl, jak se klika pomalu otačí....



... dveře se začali pomalu otevírat. Tomáš se rychle schoval pod přikrývku. Chvíli se nic nedělo. Slyšel jen svůj zrychlený dech a tlukot svého srdce. Pak se náhle ozvaly kroky. DĚSIVÉ, tiché kroky.
Tomáš zadržel dech. Někdo, nebo něco se přibližovalo k jeho posteli. Zvuk kroků sílil, když tu najednou všechno utichlo. Tomášovy se začali na čele objevovat kapičky potu. Schovaný pod přikrývkou, ve svojí posteli čekajíc na to co se bude dít, začal přemýšlet, kdo by to tak asi mohl být. Mohl to být zloděj, nebo dokonce vrah, co se ho přišel ve spánku zbavit. Nebo něco mnohem horšího. Tomáš se totiž rád koukal na horory. Představoval si, jak nad jeho postelí stojí klaun s vražedným úsměvem a kudlou v ruce.
Ležel tam tak nehybně dobrých pět minut, ale nic se nedělo. Proto se rozhodl k činu. Nasbíral v sobě poslední zbytky odvahy a opatrně vykoukl z pod deky. V jeho pokoji panoval klid. Prohledal ho, ale nikdo tam nebyl. Podíval se na dveře. Byly zavřené. Usmyslel si, že to byl nejspíš zloděj a že už odešel. Z pokoje ale nic nezmizelo. No, asi se mu nic nelíbilo pomyslel si a lehce se pousmál. Rozhodl se, že radši zavolá policii. Vytáhl mobil a vytočil 158. Přiložil si ho k uchu a čekal. Čekal. Ale nikdo to nevzal. Zkusil jině číslo a zase nic. Pomyslel si že nejspíš nemá signál a začal přemýšlet, co dál. Chvíli tak přemýšlel, když mu došlo, že má ještě jeden mobil dole v přízemí. Byla tu možnost že neznámého hosta potká. Tomáš se zhluboka nadechl a otevřel dveře....


....dveře se pomalu otevírají. Na chodbě panuje neklidné ticho. Tomáš se pomalu po špičkách vydal ven z pokoje. Jeho bosé nohy dopadly do měkkého perského koberce. Při tom spěchu si totiž zapomněl obout svoje nazouváky. Vydal se opatrně ke schodům. Náhle se ozvalo křupnutí, které mělo původ z kuchyně. Bylo to, jako kdyby někdo vší silou hodil vázou o zem. Tak on je ještě v domě no doprdele, pomyslel si. Vedle sebe uviděl deštník. Vzal si ho pro jistotu jako zbraň a začal pomalu klesat po schodech.
V přízemí panoval klid. Tomáš z toho neměl vůbec dobrý pocit. Něco bylo špatně. Cítil to ve vzduchu. S deštníkem v ruce pomalu postupoval ke kuchyni. Otevřel dveře. Na zemi ležely střepy. Moje oblíbená váza, pomyslel si. Postupně prohledal kuchyň. Nikde nikdo. Teď rychle ten mobil. Vstoupil do obýváku. Tam ho uviděl. Jeho záchranný telefon. Ležel tam na stole, jen pro něho dojít. Uchopil ho do svých spocených rukou a odemkl ho. Máte novou zprávu. Kdo mi může psát v tak pozdní hodinu? Zatajil dech a pomalu ji otevřel. Stálo tam: Doufám že nechceš zavolat pomoc. To by se mi nelíbilo. Jo a neotáčej se, protože stojím PŘÍMO za tebou.
Tomáš pomalu spracovával, co teďka zjistil. Co když je přímo za mnou? Zhluboka se nadechl a pomalu se začal otáčet....


...pomaličku se začal otáčet. Zadržel dech. Otočil se a, nikdo tam nebyl. Pocítil ve svém nitru úlevu. To si jako vážně myslel, že tam za ním fakt někdo je?
Už z toho začínám bláznit, pomyslel si. Náhle však zazvonil telefon. Číslo neznámé. Už se po něm natahoval, když v tom se zarazil. Opravdu to chci vzít? Kdo by mi sakra v tuto dobu volal? Rozhodl se, že ho nechá být. Telefon pomalu dozvonil.
Už ho chtěl použít na zavolání policii, když tu uslyšel lidský šepot. Tome. Zamrazilo ho. Někdo tu právě promluvil. Nějaký ženský hlas zašeptal jeho jméno. Vycházelo to z kuchyně. Vzal si svůj deštník a pomalu postupoval vstříc neznámému. Přišel ke dveřím. Pamatoval si, že je před tím nechal otevřené. Ale teď byly zavřené. Tak je to tady, teď konečně zjistím, kdo to je, pomyslel si.
Za dveřmi uslyšel škrábání. Jako kdyby někdo škrábal po zdi. Prudce vyrazil dveře a deštníkem to namířil rovnou do místnosti. Zase nikdo. To neni možný. Vždyť tu někdo byl! To jako jen tak zmizí, nebo co, pomyslel si. Pak si ale všiml, jak se lehce pohnuly dvířka od kredence. S deštníkem v jedné ruce, připraven na útok, začal pomalu otvírat dvířka...


...Mělo to mrtvolně bledou kůži, oči měl krvavě rudé. Ale naprosto nejděsivější byl jeho úsměv. No, spíš to byl velmi děsivý škleb. Celou tu hrůzostrašnou podívanou doplnila sada velmi dlouhých a ostrých zubů.
,,Co to kurva..?" řekl s velkým děsem v hlase Tomáš. A to monstrum se začalo smát. Nebyl to jen tak obyčejný smích. Byl to velmi děsivý, skoro až ďábelský jekot. Tomášovi ztuhla krev v žilách.
Pak to z ničeho nic po něm skočilo. Až teď si všiml jeho mohutných a pořádně ostrých drápů.
Povalil ho na zem a jeho drápy se mu zaryli pod kůži. Tomáš ho hned deštníkem odhodil na zem. Tvor se hned vzpamatoval a začal znova útočit. Tomáš se snažil co mohl, aby se s pomocí deštníku ubránil.
Oháněl se s ním a mezitím postupně ustupoval. Tvor se mu zakousl do deštníku a silou mu ho vytrhl z ruky. Odhodil ho do rohu kuchyně. Monstrum se najednou zastavilo. Jen tak tam stálo a ďábelsky ho pozorovalo.
Tome. Ozval se zase ten ženský hlas. Teď si to ale uvědomil. Ten hlas vycházel z úst té příšery. Měl toho tak akorát dost. Rychle se rozběhl ke vchodovým dveřím. Běžel ani když už byl venku. Za sebou uslyšel naštvaný jekot. Otočil se. Ve vchodových dveřích stála ona tajemná bestie.
Dalšího dne se rozhodl, že se odstěhuje. Najmul si stěhováky, aby se už do toho domu nemusel vracet. Za všechny svoje peníze se odstěhoval hodně daleko. Ale ještě před tím dál před dům ceduli Na prodej.
Za pár dní se mi ozval jeden pár, že ten dům chtějí koupit. Zaplatili mu, a hned ten den se nastěhovali.
Dalšího dne se z novin dozvěděl, že se jeho bývalý dům zřítil a pohřbil pod sebou jeden mladej pár.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama