Never lose your hope. Life without dreams and hope is nothing.
A užívej života na plný koule!


Základní a důležité věci zde #Rozcestník

Svátky:

...Do konce prázdnin zbývá 62 dní
...Do Vánoc zbývá 173 dní
______________________________________

Etapa 1------Etapa 2
#Aktivita na bodu mrazu

Dům hrůzy #2

11. června 2017 v 19:54 |  DĚSIVÉ příběhy
Upozornění! Někdo může tyto řádky shledávat krajně děsivými!

Důležité si přečíst první díl

......Nadechnul jsem se. Už není cesty zpět. Rozhlédl jsem se na obě strany, jestli náhodou někoho neuvidím. Nevim teda, jak bych vysvětlil, že stojím uprostřed noci před cizím domem s brokovnicí na zádech. Nikdo nikde. To je dobře.


Přelést branku od zahrady nebylo problém, byla tam spíš na okrasu a pro falešný pocit bezpečí. Až teď jsem si všiml, že na zahradě není vůbec nic. Žádné kytky ani stromy, jen holý trávník. Hmmm, pěkný vkus, pomyslel jsem si. Zahradu jsem nechal zahradou a vydal se k hlavnímu vchodu. Podíval jsem se do okna hned vedle vchodových dveří. Dům vypadal klidně. A tak jsem opatrně zatáhl za kliku. Huh, opravdu nečekaně bylo zamčeno. Zkusit jsem to musel. Potichu jsem obešel dům a hledal nějaký vstup, kterým bych se mohl nepozorovaně dostat dovnitř. K mému štěstí jsem objevil pootevřené okno. Bylo ale až v prvním patře. Nažhavil jsem svoje horolezecké schopnosti a po úporném šplhání jsem se konečně dostal dovnitř.
Trochu mě zamrazilo v zádech. Místnost, do které jsem právě vstoupil, byla úplně prázdná. Jen čtyři holé stěny a maličké dřevěné dveře hned naproti oknu. Hmm, asi má ráda minimalismus, řekl jsem si, abych se trochu uklidnil.
Po chvilce jsem se odhodlal a vešel dveřmi hlouběji do hlubin domu. Svou brokovnici jsem si sundal z ramen a teď jsem ji napjatě nesl v ruce. Objevil jsem se na chodbě. Rozhodl jsem se, že ji prohledám, většina lidí spí právě v prvním patře. Otevíral jsem postupně všechny pokoje. K jaké úlevě byly už normálně zaplněné nábytkem. Objevil jsem dva pokoje, malou kuchyňku, koupelnu, ale nikde nikdo. Náhle jsem uslyšel lehké zašramocení a samozřejmě, vycházelo z podkroví. Tak to pojďme ukončit, řekl jsem si, abych si dodal trochu kuráže a vydal jsem se k malému žebříku vedoucího strmě vzhůru.
Pomalu, opravdu velmi pomalu jsem stoupal po vratkých schodech. Ruce se mi začaly příšerně potit, až mi začala brokovnice lehce vyklouzávat z rukou. Ze záchvatu nervozity a trochu i šílenství jsem se rozběhl a plnou rychlostí vběhl až na půdu.
Chvíli jsem nic neviděl, jako debil jsem si nevzal baterku. Jak mi zrak pomalu naskakoval, se těsně přede mnou zjevila postava celá v černém a dokonce i s kápí. V obličeji jsem poznal svou sousedku. Zmáčl jsem spoušť. K mojí hrůze se nic nestalo. Ta stvůra se začala ďábelský smát. Smála se, až se mi ztoho zatočila hlava. Části mého já došlo, že jsem neodjistil pojistku. Rychle jsem za ní zatáhl, když v tom se na mě v ďábelském úšklebku vrhla. Její ostré nehty se mi zaryly do tváře. Souboj však netrval moc dlouho, přeci jen jsem byl asi tak dvakrát těžší než ona, takže se mi ji podařilo odhodit do rohu. Na nic jsem neváhal a zmáčkl spoušť. Z jejího břicha se začali linout potůčky krve.
Pocit viny zastínila euforie. Konečně jsem se jí zbavil.
V záchvatu agónie však vykřikla slova, která se mi okamžitě zařízla do mozku a ponořila mě do záchvatu naprostého děsu. ,,Ona si tě najde. Uteč!" Na útěk nezbyl čas. Na krku jsem pocítil ledové ruce a pak křup......
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaká je vaše nejoblíbenější barva?

Zelená
Červená
Žlutá
Modrá
Černá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama